Lukáš Maršík do naší školy zavítal poprvé v loňském roce se svojí prezentací “Fakulta informačních technologií VUT v Brně aneb Co by mě jako absolventa SPŠel·it mohlo zajímat”. Ta, jak již název napovídá, žákům maturitních ročníků přiblížila studium na vysoké škole obecně, ale taktéž představila fakultu a bakalářský obor samotný, nechybělo srovnání náplně povinných a volitelných předmětů se znalostmi maturanta a nakonec padlo i několik slov o tom, jak se žije v Brně. I letos se přednáška odehrála v podobném duchu, avšak přibylo ukázek výzkumných projektů, především ve formě grafik a videí. Krátce po prezentaci jsme Lukáše Maršíka, též absolventa naší školy, vyzpovídali:

Jste absolvent SPŠE Dobruška. Co vám tato škola přinesla? Na co rád vzpomínáte?

Když jsem se s blížící maturitou rozhodoval, co budu dál dělat, tak nějak jsem inklinoval ke změně. Po čtyřech letech jsem si řekl, že dost bylo elektrotechniky a je na čase zkusit čistě počítače. V té době programování v jazycích, jako je C, na průmyslovce tolik nefrčelo, proto byl první ročník na fakultě plný překvapení (snad kromě assemblerů, které jsme znali skoro nazpaměť). Postupem času se v dalších ročnících začal drát do popředí opět hardware, teorie signálů a další předměty. Všechno to tak nějak zapadalo do sebe a člověk zjišťoval, že se vrací zase zpátky ke kořenům a zužitkuje či si rozšíří spoustu vědomostí, které se kdysi naučil a o nichž si třeba i myslel, že je už zapomněl. Obor, ve kterém pracuji, je dnes někde na půli cesty mezi softwarovým inženýrstvím a odvětvím elektroniky, přičemž myslím, že jsem nalezl optimální kompromis. Co se týče hezkých vzpomínek a veselých momentů, mnohokrát si vybavím dílny a hlavně soustruhy se Zdeňkem Uhlířem, kde nebylo radno zapomenout kličku ve sklíčidle. Pak samozřejmě hodiny tělocviku s Milanem Pohlem a nejde zapomenout ani na legendární chmelové brigády.

Co bylo vaší motivací pro setrvání na fakultě?

Ve druhém ročníku mi byla díky dobrému prospěchu nabídnuta možnost účastnit se projektu Liberouter, jehož cílem bylo vytvořit monitorovací jednotky pro vysokorychlostní počítačové sítě. Zde jsem se poprvé v praxi setkal s technologií FPGA. Souběžně jsem byl přizván k řešení projektu zabývajícího se akcelerací algoritmů počítačové grafiky a strojového vidění. V prvně jmenované oblasti jsem si našel také téma pro svou bakalářskou práci a pod dohledem stejného vedoucího i práci diplomovou. Ta už se zaměřovala na akceleraci zpracování radarového signálu, což je oblast, ve které mi byla následně nabídnuta možnost pokračování v rámci doktorandského studia. Osobně jsem toto téma považoval za dostatečně tajemné a neprobádané. Když jsem navíc zjistil, že bude možnost veškeré experimenty provádět za pomoci kvalitního vybavení spřízněné firmy CAMEA a případné výsledky budou finančně ohodnoceny, neváhal jsem ani minutu. Dnes mohu potvrdit, že zůstat částečně v akademické sféře a mít přehled o aktuálních trendech a částečně v průmyslu, kde člověk nabude zkušenosti, byla dobrá volba. Dalo by se říci, že mi tato kombinace brání profesně zakrnět.

Jaká je tedy vaše pozice na firmě CAMEA?

Nastoupil jsem jako inženýr pro výzkum a vývoj. Firma se zabývá jednak aplikacemi inspekce v průmyslu (kontrola čistoty lahví, kvality netkaných textilií, popisků elektronických součástek…), ale především aplikacemi dohledu v dopravě (sčítače vozidel, vážení za jízdy, měření rychlosti …). V dnešní době není problém vměstnat velký výkon do malého a úsporného zařízení. To může být provozováno po dlouhou dobu na baterie, nebo hermeticky uzavřeno v boxu. Přesně takovéto požadavky jsou kladeny na systémy v dopravě, a proto jsem ihned po svém nástupu začal s přesunem náročných a rozežraných algoritmů z PC na úspornější ARM procesory. První takovou aplikací byly indukční smyčky a následoval právě radarový měřič rychlosti. Kromě vývojové činnosti se ve firmě jako řešitel (a dalo by se říci i jako manažer) věnuji několika národním i evropským projektům. Zde firma jako jeden z partnerů konsorcia přispívá svým know-how a technologiemi ke komplexnímu výsledku nejčastěji v oblasti robotiky, embedded systémů a zpracování signálu či obrazu.

Téma vaší dizertace a vaše profesní zaměření má tedy společného jmenovatele!

Je to přesně tak a má to nesporné výhody. Na již zmíněném radarovém měřiči rychlosti pracuji dodnes a používám ho při experimentech vedoucích ke zlepšení výsledků detekcí či k objevení úplně nových metod. Osobně se pak výsledky výzkumu snažím publikovat na vědeckých konferencích a v časopisech. Metody se samozřejmě pokouším uplatnit v praxi, například pro některou z nových dopravních aplikací. Tou je třeba naposledy vyvíjený dvoupruhový měřič pro dálniční zúžení, kde navíc kamera snímá a rozpoznává registrační značku hříšníka, která je danému řidiči i s naměřenou rychlostí zobrazena na tabuli opodál. Díky spolupráci firmy s fakultou není problém zapůjčit hardware studentům a ti si tak pod mým vedením mohou zapsat bakalářské či diplomové projekty a pracovat s technologiemi, se kterými se jen tak v praxi nesetkají.

Předpokládám, že je ve vašem oboru důležitá angličtina. Postačí pasivní znalost?

Mohu potvrdit, že je anglický jazyk v našem oboru velice důležitý. Na první pohled by se mohlo zdát, že pasivní znalost postačí. Jak student na akademické půdě, tak i inženýr v praxi si vyhledávají různé materiály či podklady pro svoje projekty. Mohou to být vědecké články popisující různé metody a algoritmy, knihy zabývající se danou problematikou či datasheet k elektronickému zařízení. Všechny tyto materiály jsou k nalezení převážně v angličtině a díky nutnosti neustále získávat nové informace jsou tedy studenti i inženýři nuceni prokousávat se množstvím anglického textu. A tím si onu pasivní znalost třeba i nevědomky prohlubují. Aktivní znalost anglického jazyka už se trénuje o něco hůře, avšak zdokonalování se v tomto ohledu rozhodně stojí za to!

Jak vy tedy zdokonalujete svoji aktivní angličtinu a jaké výhody vám to přináší?

V první řadě se nebráním kontaktu s cizinci. Pokud mám alespoň trochu času, zastavím se se studenty či stážisty, které pravidelně potkávám na fakultě, na kousek řeči. V Brně (a jistě nejen tam) zažívají boom jazykové školy, proto není problém najít si kurz specificky navržený pro odpovídající úroveň znalosti. Osobně jsem poslední půlrok navštěvoval dokonce čtyři kurzy týdně. Člověk si tak má možnost zopakovat známé gramatické jevy, narazí na pár nových a také se dostane do kontaktu s rodilým mluvčím, což je často k nezaplacení. Jako projektový manažer pak často komunikuji se zahraničními partnery, ať už prostřednictvím e-mailu či během pravidelných telekonferencí. Když už se ptáte na výhody – u každého z evropských projektů jsou pořádána pravidelná setkání, takže se člověk může podívat do různých koutů Evropy. V případě vědeckých konferencí lze dokonce navštívit i různé světadíly.

To zní skoro dobrodružně. A jakých benefitů využívají vaši studenti?

Kromě povinné angličtiny a volitelných kurzů zaměřených na různé aspekty jazyka mohou studenti vycestovat na jeden či dva semestry na některou z partnerských zahraničních škol. Lze vyjet prakticky do celé Evropy, milovníci slunečních paprsků jistě ocení Francii, Španělsko a Řecko, dobrodruzi zase Finsko, Norsko či dokonce Island. Je ale možno využít i celosvětových programů a studovat například v USA. Někteří studenti pak rovnou v anglickém jazyce píší svoje bakalářky či diplomky a následně se účastní soutěží o nejlepší práci roku. Nutno podotknout, že velmi často úspěšně. Takovým angličtinou ošlehaným borcům (zde mluvím i o něžném pohlaví) se pak téměř samy otevírají dveře u zahraničních firem v Česku, nebo dokonce přímo cizině.

Co vás v práci baví a bez čeho byste se naopak obešel?

Jak jsem již zmínil, součástí mé práce jsou návštěvy různých evropských destinací v rámci pravidelných setkání s projektovými partnery. Člověk tak má šanci podívat se do měst, jako je Stockholm, Madrid, Londýn, Budapešť a spousta dalších. Času obvykle není mnoho, rozvrh je nabitý, ale půlden na návštěvu města a prohlédnutí si nejznámějších památek se většinou najde. Ve firmě pak rád experimentuji s radarovými signály, baví mě pobíhání po venku při nahrávání vzorových dat a také rád vymýšlím nové, více či méně dobře realizovatelné aplikace radarové detekce. Co mě naopak vůbec nebaví, je papírování a vykazování, což je stinná stránka asi všech projektů. To mi připomíná, že se blíží Vánoce a s nimi opětovné vyřizování pomyslného stohu papírů.

Jaké rady byste dal závěrem studentům pro co nejlepší uplatnění na trhu práce?

V prvé řadě je dobré najít si progresivní obor, jakým jsou například právě informační technologie. Samozřejmě považuji za důležitý předpoklad úspěchu, že daný obor je člověku blízký a mohl by ho bavit. Pilné studium může být výhodou, umožní získat nějaké stipendium, bohužel firmy při přijímacím pohovoru častěji ocení spíše praxi (získanou například při brigádách během studia) než červený diplom nezkušeného nováčka. Pokud během studia student absolvuje nějakou stáž, zapojí se do zajímavého projektu nebo se zúčastní významné soutěže, získá tak pomyslné odrážky do životopisu, které jsou také velmi cenné. Určitě bych také doporučil založit si účet na profesionální sociální síti LinkedIn, kde lze udržovat kontakty s kolegy z celého světa a vést právě jakýsi profesní životopis, na jehož základě není často o pracovní nabídky nouze.  Pro přijímací pohovor je určitě třeba trochu zdravého sebevědomí, s flintou v žitě se ještě nikdo moc daleko nedostal. A nakonec samozřejmě trochu toho štěstíčka…

Rozhovor s Lukášem Maršíkem vedl Zdeněk Sokol