Dopravní pilot na 24. základně dopravního letectva Armády České republiky ve Kbelích.
„Škola mě připravila nejen na život v AČR, ale po dvaceti letech mi dala možnost se k mému studijnímu oboru opět vrátit.“
Vím, že to může znít jako klišé, nicméně mým největším úspěchem v životě je má rodina. Mám skvělou ženu a báječné tři děti. Nemohl jsem si toto odpustit zmínit.
Z mých pracovních úspěchů bych vybral to, že jsem byl součástí VIP vládní letky, která zabezpečovala lety vládních činitelů po celém světě. Považuji to za největší pracovní úspěch a sen, který jsem měl možnost zrealizovat.
SPŠE (dnes SPŠ ELIT) jsem absolvoval v roce 2002 obor elektrotechnika. Ač jsem vystudoval vysokou školu, mohu říci, že z pohledu osobnostního rozvoje a výchovy, mi byla naše střední škola nejlepším partnerem a mentorem. V prvé řadě mi byl dán um učit se. Na vysoké škole už student nemá takový zápřah jako na škole střední. Rád říkávám, že vysoká škola je půl roku prázdnin a pak tři měsíce dřiny u zkoušek. Na střední škole je člověk neustále nucen věnovat se každodenní přípravě, neboť nikdy nevíte, kdo Vás z čeho vyzkouší.
Každý, kdo mě zná, mě zná jako divokého dorostence. Naší škole se naprosto senzačním způsobem povedlo zkrotit divocha a vychovat z něj studenta, kterého naučili studium milovat, a tak přispěla k mé celoživotní lásce ke vzdělávání. Tím se dostávám k rodinnému přístupu mezi školou a studentem.
Na SPŠ ELIT v Dobrušce zavítám vždy rád a s některými pedagogy jsem v kontaktu dodnes. Vyzdvihl bych proto rodinný přístup školy ke studentům i jejich rodičům. Že jsem ve škole „zlobil“, věděli moji rodiče dříve, než jsem přišel domů. Tento společný způsob výchovy mě formoval, a ač mi to jako dítěti vadilo, co bych za podobný přístup rodiny a školy dal dnes při výchově mých dětí. Co mi tedy studium dalo? Ve své podstatě skvělý, vzdělaný a slušný život, za což jsem dodnes vděčný.
V rámci studia jsem se naučil elektrotechnice, kterou jsem ale během dvaceti let v AČR zapomněl. Pokud říkám naučil, myslím tím tvrdou dřinou a sebezapřením pedagogů, kteří se se mnou babrali. Nicméně tyto řádky píši v době, kdy se můj život v AČR chýlí ke konci. Nyní jsem v procesu, kdy se znovu učím svému původnímu oboru, abych mohl opět začít. Doufám, že nezpůsobím další jizvy na srdcích učitelů, kteří se teď dočtou, že se vracím k elektro-oboru. Závěrem bych chtěl škole poděkovat hlavně za to, že mě připravila nejen na život v AČR, ale po dvaceti letech mi dala možnost se k mému studijnímu oboru opět vrátit.